Chcete se stát filantropem?

Předem bych rád od dalšího čtení odradil ty, kdo u tohoto titulku právě zbystřili, maje touhu dát se na dráhu sběratelů poštovních známek. Protože těm se říká filatelisté a jakkoliv i tito filantropy být mohou, nebývá to pravidlem.
Také bych rád upozornil, že se toto téma netýká těch, kdo právě u těchto řádků doufají, že jim pomohu najít místo v nějakém tom věhlasném hudebním tělese; protože filantropie a filharmonie jsou rovněž odlišné věci, jejichž cesty se protnou zřídkakdy.

Filantropie nemá nic společného ani s tropy, ani s Emilem Fillou.
Ve filantropii jde pouze o jediné. A to o lidumilství, o snahu pomáhat těm, komu je nějaké pomoci zapotřebí. Nic víc, nic míň.
Doufám, že jsem tímto vysvětlením neodradil čtenáře, kteří to se mnou vydrželi až sem. Protože přísahám, že mi v tomto článku nejde vůbec o to, někoho k pomoci jiným dotlačit nebo dotáhnout, případně jinak přinutit. Tento článek je o filantropii dobrovolné, o té, jež se cení. Protože kdo dává sám a od srdce, kdo si utrhuje od úst, aby i jiní měli, ten si vyzdvižení zaslouží.

Filantrop je ten, kdo jinému v nouzi dává a myslí to dobře. Není to tudíž logicky ten, kdo vám dá někde ve chvíli, kdy jste v tísni, pár facek, a to ani kdyby se stokrát ospravedlňoval tím, že tak činí pro vaše dobro.
Takový dar totiž musí být nesporně přínosný. Musí být dále dán z pouhé lásky k lidem, musí být nezištný a nemá za něj být očekávána žádná forma uznání nebo vděku. Může to být ale leccos – od daru charitě třeba přes pomoc potřebným nebo zvířatům v útulcích až po financování toho či onoho. Každému filantropovi co jeho jest.

Filantropem může být kdekdo a dá se s touto činností začít kdykoliv, v jakémkoliv věku a postavení. Může to být kdokoliv, kdo je ochoten pomáhat bez požadavků a nejednou i zcela anonymně. Z těch známých si s pomocí jmenujme alespoň některé z našinců; zakladatele ústavu pro postižené děti Rudolfa Jedličku, zakladatele Hlávkovy nadace a podporovatele České akademie věd a umění Josefa Hlávku, zakladatele Klárova ústavu slepců Aloise Klara. Nebo ty „organizované“, jako jsou dejme tomu Lékaři bez hranic.
Ti všichni a mnozí další konali a konají dobro, záslužné počiny. Za což jim náleží uznání a obdiv. Protože nemyslet jenom na sebe, to je hodně těžké a současným společenským normám se vymykající.
„Není to normální.“ A právě proto je to tak vzácné.